I nejdelší sen musí jednou skončit

Probudila se. Opět stejný sen. Opakuje se s pravidelností střídání nádechu a výdechu. Ví, že přijde s úplňkem. Nikdy nevynechal. Od jejích sedmých narozenin.

Obsah snu je prostý. Zavřená oční víčka. Tedy donedávna zavřená. Už čtvrtou noc v plné záři Měsíce jsou pootevřená.  Vždy o kousek víc. A to ji děsí. Ty oči nepatří žádné lidské bytosti, ačkoli tak vypadají. Zjevují se jí v této podobě, protože si oči nedokáže představit jinak. Cítí jejich hluboký význam pro celý vesmír.

„Mami, víš, jak byl stvořen svět? Planety, lidi a tak?“ zeptala se Natálie u snídaně.

„Ty máš ale otázky hned po ránu,“ podivila se matka. „Všechno začalo velkým třeskem, jak se budeš učit ve škole. Teď nemám čas ti vše vysvětlovat.“

„Prosím, aspoň něco,“ žadonila.

„Představ si malý bod, který je naplněný hodně horkým plynem. A ten horký plyn najednou vybuchl a začal se rozšiřovat do prostoru. A jak se rozšiřoval, tak se ochlazoval a vznikala z něho pevnější hmota. Z té pak vznikly planety. I naše planeta Země. A na té se pak vyvinul život. Od maličké buňky, přes ryby v moři a zvířátka na souši, až po člověka. A pospěš si, už je moc hodin.“

„Hm. A kde se tam vzal ten malý bod?“ namítla.

„Naty! Jdeme!“ přísně se na ni podívala a zamířila ke dveřím.

„Já vím, jak to bylo,“ řekla klidně dívka.

„Fajn. Popovídáme si o tom, až přijdu z práce, ano?“

„Jak myslíš. Ale zbývají mi už jen tři měsíce, abych JI zastavila. A pořád nevím, jak.“

„Cože? Zastavila koho?“ zneklidněla matka.

„Nevím. Ale vím, že to musím být já. Jinak nastane konec světa,“ pokračovala Natálie.

„Ty jsi měla noční můru?“

„Ne. Ten sen mně sice čím dál víc nahání hrůzu, ale noční můra to není.“

„Aha. Potom mi o něm všechno řekneš. Teď mi ale slib, že už na něho nebudeš myslet. Slibuješ?“ něžně ji vzala za ramena.

„Slibuju.“

„Hodná holka,“ pohladila ji a na čelo vlepila pusu. Začíná mít příliš bujnou fantazii, to ty knihy, v kterých pořád leží.

*

„Promluvíme si?“ dotázala se matka své dcery, která právě dokončila domácí úkoly.

„O čem?“

„O tvém dnešním snu. Ale jenom, jestli chceš.“

„A jo. Není jen dnešní, víš. Zdál se mi už podeváté. A vlastně to ani není sen. Ono se to pak opravdu stane. Až se ty oči otevřou úplně, všichni zemřeme,“ zkonstatovala, zatímco sáhla po své mrkací panence a začala jí česat zlaté vlasy drobným hřebenem.

Bože, co to má za divné řeči?

„A co přesně v tom snu vidíš?“ začala opatrně.

„Oči. Nejdřív byly zavřené. Teď už se otvírají. Jsou nádherně modré. Ale já se jich bojím.“

„A čí ty oči jsou?“

„Jedné obrovské bytosti. Té, co stvořila vesmír. I ten malý bod, o kterém jsi ráno mluvila. To ona ho vytvořila. A já vím, jak.“ Natálka vzala panenku, položila ji do kočárku a začala s ním popojíždět po místnosti. Po chvilce ale přestala a dlouhou dobu zůstala tiše stát se zrakem upřeným dovnitř. A náhle se celá rozzářila.

„Spi, ještě spi, prosím. Je brzy,“ řekla hlasem plným něhy a přistoupila k panence. Jemně jí zavřela víčka. „Tak, tak je to správně. Jsi hodná, moc hodná. Mám tě ráda.“ A začala ji znovu houpat.

Matka znepokojeně zírala na tento výjev. Nevěděla, co si o něm myslet.

„Natálko, pojď sem ke mně,“ vyzvala ji. Děvče vklouzlo do její náruče. „Přiznám se, že tomu vůbec nerozumím. Ale věř mi, nemusíš se ničeho bát. Jsem tu s tebou a tatínek taky. Všechno je v pořádku, zlatíčko, ano? Zkusíme na ty oči zapomenout. Ale kdyby se ti o nich ještě někdy zdálo, řekneš mi o tom, jo?“

„Už se mi o nich zdát nebude. Nevěděla jsem, jak ji zastavit, ale právě jsem to udělala. Znovu jsem ji uspala. Ona mně slyšela a poslechla, cítím to. Ale potom… jednou se probudí.“

„Jaká ona? Koho jsi uspala? O kom to pořád mluvíš?“

„Ta bytost, co tvoří svět. Ona ho tvoří tak, že spí a sní ho. My se jí zdáme, a proto tady jsme. A ona se začala probouzet. Ale ještě je brzy. Musela jsem ji uspat, jako tu panenku. Víš přece, co se stane se snem, když se probudíš? Zmizí. A jednoho dne se tak ztratí i celý vesmír. Až se ONA probudí. I nejdelší sen musí jednou skončit. Ale už se toho nebojím. Vím, že zase půjde spát a bude snít.“

Rubrika: Povídka

4 komentáře

  1. Děkuji za krásný příběh 🙂

  2. Krásná povídka, děkuji?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..