Nečekaný host

Hlas domovního zvonku se neúprosně opřel do Jonášových uší. Škubnul sebou, ale zůstal ležet. Se zavřenýma očima vyčkával. Zdálo se mu to? Ne. Zvonění se ozvalo znovu. A rozdrnčelo i jeho nervy. Zašmátral po mobilu na nočním stolku. 6:06 Kdo to může být?! Vždyť je neděle!

Neochotně vstal, hodil na sebe tepláky a zamířil k domovním dveřím. Očekával kohokoli, ale že za nimi nespatří nikoho, s tím nepočítal. Zamrkal a ještě pro jistotu si ukazováčky promnul víčka. Ale ani to mu ranního návštěvníka nepomohlo odhalit. Už chtěl s nadávkami na protivného vtipálka zabouchnout dveře, když si všimnul, že na chodníku u branky něco je. Zaostřil zrak. Krabice?! Šel blíž. Na dlažbě ležel velký balík, převázaný provázkem. Na boční straně plápolal žlutý lístek. Jonáš se k němu sehnul a přečetl své jméno i s adresou, poštovní razítko chybělo. Popošel k plotu a rozhlédl se. Žádný kolemjdoucí v dohledu, ani jedoucí auto. Všude panoval klid.

Opět se nedůvěřivě zahleděl na zásilku. Dřepl si a přiložil k ní ucho. Má ji otevřít? Rychle sebrat a hodit přes plot co nejdál? Ale tikání z ní nevycházelo. Hlavou mu běželo, jestli by ho mohl někdo tak nenávidět, až by mu usiloval o život. Probral svou rodinu, přátele, známé. Nevěřil, že by někomu ležel v žaludku samotářský výrobce kytar. Nakonec tuto možnost vyloučil.

„Ukaž, co skrýváš,“ řekl si pro sebe, zatáhl za provázek a otevřel víko. Postupně vytáhl několik balíčků různých velikostí, pečlivě zabalených do bublinkové fólie. Po rozbalení se divil ještě víc. Zíral na hromádku dřevěných latí tmavě hnědé barvy, černě natřené kovové tyče, pár průsvitných lamel, obdélníkovou lepenku a dva sáčky šroubků.  Co to jako má být? Zbývalo roztrhnout poslední obal: dvě nerezové misky složené na sobě, v nich kartáč a plastová lahvička. Vzal ji do ruky, aby mu etiketa prozradila obsah. Šampon pro kočky. Cože?! Ještě jednou nahlédl do krabice, jestli tam najde vysvětlení. Zapomenutý předmět, kterým byl fialový sáček Whiskas a k němu malým kouskem izolepy přilepený růžový dopisní papír, by mu snad objasnění dát mohl.

Rychlým pohybem odtrhl list a četl:

Milý Jonáši,

Srdečně Tě zdravím. Dlouho jsme se neviděli. Věřím, že Ti moje přítomnost udělá radost. Připrav mi prosím domeček k bydlení. Vše potřebné jsi právě obdržel.

Děkuji Ti a moc se na Tebe těším.

Růža

Jonáš nejdřív zbledl. Vzápětí na to se mu nahrnula krev do hlavy a ve spáncích mu zabušilo.

„To je teda ubohý vtip!“ zařval do ticha nedělního rána. „Tak vylezte, ukažte se!“ A celý říčný začal pobíhat po zahradě a nahlížel za keře, stromy, nakoukl do altánu. Vrazil do dílny, oběhl celý dům. Nikde nikdo. Na okamžik měl pocit, že uslyšel slabé chichotání nesoucí se od sousedů. Ale byl to jen prchavý moment. Navíc usoudil, že ti milí staroušci od vedle by žádné podobné zlomyslnosti schopní nebyli.

Zmatený a naštvaný si sedl do proutěného křesla, kde tak rád sedával a pohroužen sám do sebe a svého vnitřního světa nechal míjet čas. Teď měl však do nepohnutého klidu daleko. Zrak mu sklouzl zpátky k balíku, jehož nedávné útroby si naprosto nezúčastněně hověly v trávě. Další myšlenka ho přivedla k dopisu, který svíral v ruce. Ani na druhé čtení mu nerozuměl. Až čtvrté nebo páté mu odhalilo určitou souvislost. I když důvod celého toho žertu, a musel to považovat za hloupý vtip, mu stále unikal. Podpis totiž napovídal, že autorkou by mohla být jeho teta Růžena. Kdyby ovšem nebyla rok po smrti. Ona milovala kočky. Jenže oč víc je měla ráda, o to víc tím trpěla. Jak na potvoru totiž byla alergická na jejich srst. Vždycky toužila obrážet výstavy koček, ale nikdy k tomu kvůli její indispozici nedošlo. Nakonec si pořídila alespoň naháče plemene Sphynx s jemnými chloupky připomínajícími samet. Safir, jak mu říkala, se stal jejím miláčkem, ale o dlouhosrstých kráskách snít nepřestala.

Jonáš vstal, přišoural se ke kočičí výbavě a přemýšlel, co s ní má udělat. Sestavit domek. Ozvalo se v něm. Nebo to řekl někdo jiný? Nebyl si tím úplně jistý. Vzhledem k tomu, že dospat nějakou tu hodinu už by se mu stejně nepodařilo, pustil se do kutilství. A za pár minut si prohlížel své dílo. Fakt útulné bydlení, ale k čemu?

Vtom vyletělo z tújí nasázených podél plotu s hlasitým čimčaráním pár vrabců. Jonáš se otočil za nenadálým křikem a ustrnul. Na zídce seděla kočka. Ptáci ji okamžitě přestali zajímat a svůj zrak upřela na Jonáše. Uvolnila se z bojového postoje lovce, ale pořád ho sledovala. Důkladně se měřili pohledem. Potom seskočila a tichým krokem, jak jen ony to umí, se plížila k němu. Přiblížila se asi na dva kroky a zvedla hlavu. Jonáš zalapal po dechu a zase zkoprněl. Ty její oči! Tak velké, jasné. A známé! Jedno modré a druhé zelené. Kočka k němu velmi opatrně přistoupila a začala se mu otírat o nohu.

Když se vzpamatoval, sehnul se a pohladil ji. Její hnědá jen lehounce stříbrem prokvetlá a poměrně dlouhá srst byla příjemně hebká. Kočka slastně zavrněla. Ještě chvíli si užívala mazlení a pak s naprostou jistotou svého vlastnictví zamířila do kočičího pelíšku. Hbitě vyběhla po schůdcích nahoru do prvního patra a uvelebila se pod střechou.

Jonáš nechápal, co se to seběhlo a proč, byl zmatený, ale také v sobě nečekaně pocítil jiskru radosti.

 

Po jedné hodině odpolední se zvonek u dveří rozezněl podruhé.

„Díky, brácho, že holky pohlídáš, za tři hodiny jsem zpátky,“ halekala Jonášova sestra Lenka, „a vy dvě, nezlobit a poslouchat, je vám to jasné?“

„Ano, mami,“ ozvalo se dvojhlasně.

„Ty sis pořídil kočku?“ podivila se a kývla k nové stavbě na zahradě.

„Jéééé, kočička,“ zavřeštěla Marcelka a běžela k ní. Menší Sárinka zapištěla také a byla jí v patách.

„Ne, ale to je na dlouhé povídání. Až potom,“ odbyl ji a sestra pochopila.

Jonáš by se tak rád po obědě natáhl a zdříml si, ale musel plnit povinnosti strýce. Pětiletá a o dva roky starší neteř už měly o zábavu postaráno. Tahaly se o kočku, kdo ji bude chovat dřív.

„Děvčata, nejprve jedna, pak druhá. A vystřídáte se,“ usměrňoval je.

„Jo, strejdo, my se domluvíme, neboj,“ uklidňovala ho starší.

Chvilku je pozoroval a opravdu brzy zavládl klid. Uvelebil se na zahradním lehátku. Holky chovaly, hladily a micka blaženě předla. I písničky jí začaly prozpěvovat. A že to byly ukolébavky, i Jonáše ukonejšily, až za minutu spal jak batole.

Marcelka záhy objevila kartáč a jala se Růžu česat. Zajela hluboko do její srsti a narazila na zacuchané chomáčky. To se kočce nelíbilo a švihla po ní packou.

„Sári, mám nápad. My ji vykoupeme,“ rozhodla rázně. „Podej ten šampón.“

„Vykoupeme? Ale kde?“

„Kde asi, ve vaně přece,“ odpověděla s nádechem povýšeneckého tónu.

„Ahá, a myslíš, že má strejda i vanu pro kočičky?“ zeptala se Sára a brouzdala očima po okolí.

Marcela se rozhlédla, ale nic podobného nespatřila.

„Dáme ji do normální. Kočka je skoro jako člověk, jen menší a má chlupy. I když někteří lidi je mají taky,“ rozumovala. „Jdeme, ale potichu, ať se strejda nevzbudí. Nevím, jestli by nám to schválil,“ pokývala znalecky hlavou. Dospěláci pro tak báječné nápady dětí mívají málokdy pochopení.

Jako dva spiklenci se dívky odšouraly do koupelny. Nezatížené vědomostí, že většina koček vodu nemá ráda a vyhýbá se jí, chystaly koupel. A kupodivu se neměly tento tradiční názor dozvědět ani dnes. Růža totiž vodu zbožňovala. Sotva uslyšela zurčení vodopádu z kohoutku, vysmekla se Marcelce z rukou a už byla ve vaně. Nastavila sprše hřbet, i hlavu si nechala pokropit, položila se a tlapkami vířila proud vody. Nakonec trpělivě snesla i šampónovací kúru.

„A teď ji musíme vysušit,“ zkonstatovala Sára a hned na kočku hodila ručník. Ten se okamžitě nacucal vodou, ovšem ze srsti jí moc neubylo.

„To chce fén,“ navrhla Marcelka a poohlížela se po něm. Prohledala všechny skříňky a poličky, ale nic. „Hm, tak co s ní uděláme?“

„Já už vím!“ zajásala mladší. „Vem ji, jdeme.“

Vyběhla na zahradu, Marcela s kočkou přitisknutou na hrudníku za ní. Její tričko i kalhoty okamžitě nasákly vodou, ale nedbala. Stejně tak kaluží, které se vytvářely na podlaze za ní.

„Pověs ji,“ řekla Sára a ukázala na prádelní šňůru.

„Cože?“

„Oblečení tam vždycky uschne, že?“

„To ano, ale kočka?“

„Máš lepší nápad?“

Zamyslela se, ale vzápětí musela dát sestře za pravdu.

„Podej mi tu židli, Sári, nedosáhnu tam.“

Po dlouhém usilovném boji byla mise završena. Jen ne tak, jak si děvčata přála.

„Mňáááůůůůůů, auuuuuuuuu!!!“ začala Růža vřískat. Holt na šňůře se jí neodpočívalo zrovna pohodlně a dala to hlasitě najevo.

Její nářek se zaryl do ušních bubínků nejen holek, ale i Jonáše. Ten vyskočil a pár sekund mu trvalo, než se zorientoval a otočil za zvukem. Obraz, který se mu naskytl, ho šokoval.

„No holky!!!“ zařval.

Přísný výraz mu však vydržel jen okamžik. Promočená kočka přehozená přes šňůru a vedle stojící, neméně mokrá, a zcela nevinně se tvářící děvčata ho spolehlivě rozesmála.

„Víš, strejdo, my…“ začala s obhajobou Marcelka.

„Moment,“ řekl a vysvobodil Růžu. Ta při dotyku pevné půdy pod nohama vděčně zamňoukala a prchla do bezpečí. Potom si vyslechl, jakou péčí si kočka prošla, a nakonec společnými silami uklidili tu spoušť.

 

Matka děvčat je po svém návratu zastihla poklidně se bavit u stolních her. Jak ji dcery spatřily, hned na ni jedna přes druhou chrlily svůj zážitek.

„Vidím, že jste si to vážně všichni užili,“ smála se.

„Jo, holky nikdy nezklamou,“ souhlasil Jonáš. „A co ty, jak ses měla? Dáš si kafe?“

„Díky, ale raději bych čaj. Nějak mě bolí žaludek či co,“ odpověděla a útrpně si sáhla na břicho.

„Dobře, mám tady ještě nasušené čaje po tetě, nějaký vyberu a udělám ti nálev.“

„Všimla jsem si, že sis ty její záhonky v zahradě nechal. Ji by to určitě potěšilo. Kočky a bylinky to byly její lásky,“ zavzpomínala Lenka, zatímco se usadila do altánu a malé slečny se vrátily ke svým hrám.

„Jo. Když už se jim tady daří, tak ať rostou. Dokonce už se v nich vyznám. Docela mě zaujaly. Jejich účinky jsem na sobě vyzkoušel a musím uznat, má to cosi do sebe, fakt. Koupil jsem si i pár nových, mám je tam v květináčích,“ a ukázal na nízký stolek postavený u zdi domu.

„Když se tak rozhlédnu, teta by vůbec měla radost. Ten její dům nemohl získat lepšího majitele. Krásně to tady udržuješ.“

Při těchto slovech se Lence najednou něco mihlo u nohou. Nejdřív se lekla a ucukla. Když zjistila, o koho jde, usmála se a pohladila ještě vlhkou srst.

„Jasně, i z tebe by byla nadšená.“

Kočka jí vyskočila do klína a uvelebila se tam. Když Jonáš přinesl čaj, zavrtěla se, vyskočila na stůl, zavětřila, vmžiku seskočila a odběhla pryč.

„Asi jí máta nevoní,“ pokrčil rameny.

„Vlastně mi dlužíš vysvětlení, jak jsi k té kočce přišel.“

Jonáš se pustil do vyprávění. Z kapsy vytáhl dopis.

„Brácho, tak to je teda síla. To si z tebe někdo parádně vystřelil.“

„Určitě, jenom…“ v pokračování ho přerušilo hlasité zamňoukání.

Obrátili se za hlasem. Kočka stála u květinového stolku, otřela se o hrnky s bylinami, jeden z nich shodila, znovu zazpívala a mrštně vběhla Lence zpátky do klína. Ta se podivila: „Co to mělo znamenat?“

„Nevím,“ odpověděl a šel ten shozený květináč zvednout.

Pelyněk. Ten je výborný na žaludek, pomyslel si.

„Mňau…“

Rubrika: Povídka

2 komentáře

  1. Tajuplné a hezké ❤

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..