S kapkou vody do pohádky

Bylo nebylo jedno údolí. A v něm trsy zelené trávy a ostrůvky malých i velkých květin. A mezi pestrobarevnou záplavou si vesele zurčel potůček. A nad ním zářilo letní slunce.

Jednoho dne to v potůčku plesklo. Podobných plesknutí zažil už mnoho. Ale tentokrát bylo výjimečné. Kde se vzala, tu se vzala, snad z nebe spadla, zrodila se kapka vody. Lehounce se vznášela na hladině potoka. A v tom ji sluneční paprsek jemně zašimral po tváři a ozval se zvonivý hlas:

„Kapko, kapičko, vítej na světě. Jsi tak krásná a průzračná, jako sklo jsi čirá, pojmenuji tě Skleněnka.“

Vtom se kapka zavrtěla a otevřela svá očka. Usmála se a radostně si povyskočila. Ozvalo se šplouchnutí. A pak další a další, jak kapka skákala a skákala.

„Přeji ti báječnou cestu životem, Skleněnko, užívej si každého okamžiku,“ zamávalo na ni slunce.

Skleněnka se s proudem vody vydala na svoji životní pouť. Prožila hodně dobrodružství. A netušila, že se o ně bude moct také podělit.

Právě si lebedila na oblázku písečné pláže u moře, když ucítila, že se vznáší.

„Co se to děje?“ vykřikla.

„Prosím? Kdo to mluví?“ ozvalo se.

Skleněnka se rozhlížela kolem. Všimla si, že oblázek, na kterém odpočívala, drží v ruce kluk.

„Tu jsem,“ odpověděla.

„Kde?“ podivil se.

„Ve tvé ruce. Já jsem Skleněnka.“

„Skleněnka? Ten kamínek, co jsem zvednul z písku?“

„Ne. Já jsem ta kapka vody na něm. Vidíš mě?“

„Ano, už tě vidím.“

„Já jsem Skleněnka, ale to jsem říkala. A jak se jmenuješ ty?

„Já jsem Kubík. A tady u moře jsem na prázdninách. Ty se máš, Skleněnko, že tu můžeš být pořád. Je tady tak krásně. Škoda, že já už musím jet zítra domů,“ posteskl si chlapec.

„Něco ti povím, Kubíku. Já tady u moře nejsem odjakživa. Dlouhou cestu jsem ušla, než jsem doputovala až sem. A cítím, že již brzy se také budu muset s tímto místem rozloučit.“

„Opravdu? A kde všude jsi byla, Skleněnko?“ zeptal se zvědavě Kubík.

„Narodila jsem se v jednom malém údolí. Potok byl tehdy mým domovem a já si v něm ráda hrála. Nejraději jsem měla hru na schovávanou se pstruhy. Na dně potoka ležela spousta kamenů. Velké, malé, obrovské i úplně prťavé. Pstruzi se mohli schovat jen za ty velké, aby nebyli vidět. Zatímco já skoro za všechny,“ zachichotala se. „Dokážeš si představit, kdo téměř vždy vyhrál, že jo?“

Kubík souhlasně pokyvoval hlavou.

„A s jinými rybami sis na schovávanou nehrála?“

„Někdy ano. S kapry a okouny. Ale se pstruhy nejčastěji. A jednou nás při schovávačce někdo vyrušil. Najednou se ve vodě objevily nohy, hned na to ruce. Začaly šmátrat pod kamenem, kam se zrovna přede mnou schoval pstruh Puntíček. Jenže to já ještě nevěděla, že tam je. Rychle jsem plavala pryč od těch rukou šmátralek. V tom jsem uslyšela, jak Puntíček křičí. Ten kluk ho za tím kamenem vyhmátl a už ho držel. Jak já se lekla! Ale můj kamarád byl mrštnější, vysmekl se mu a jako blesk kolem mě profrčel. Potom už jsme si dávali pozor. Když jsme uviděli nohy, pádili jsme jinam.“

„To jsem rád, že se Puntíček zachránil,“ oddechl si Kubík.

„Jo, já taky. Ale tehdy to bylo naposled, co jsem ho viděla. Vyplula jsem na hladinu a nechala se pohupovat drobnými vlnkami. A nejspíš jsem po tom zážitku tvrdě usnula. Po probuzení mě totiž čekalo překvapení.“

„Překvapení? Jaké?“

„Zpozorovala jsem, že už nejsem v mém známém potůčku. Najednou tu bylo tolik vody. Až v dálce jsem spatřila kamenitý břeh. Všude kolem to svištělo. Potok se změnil v řeku a já jsem se poddala tomuto proudu. To byla panečku jízda!“

„Tak to máš pravdu. Některé řeky jsou pěkně divoké! Voda se valí a valí. Já bych se v takových peřejích asi bál,“ poznamenal Kubík.

„No jo, to bys musel být hodně šikovný plavec, nebo veslař. Jednou se tu konaly závody na lodičkách. Řeknu ti, bylo to moc napínavé! Loďka vedle mě projela takovou rychlostí, až voda stříkala na všechny strany, a mě to mrštilo vší silou o velký kus dál. To byl ale skok! Raději jsem se posadila na kámen.

„Na takové loďce jsem nikdy nejel. Ale viděl jsem je v televizi. Musí být hodně těžké udržet se v tak prudké vodě.“

„Ano, chce to velkou sílu, šikovnost a umět výborně plavat. Netrénovaný člověk by se na takovou řeku nikdy neměl pustit. A umět dobře plavat je potřeba pro každého.“

„Teď mě nech hádat,“ řekl Kubík, „potom tě proud řeky přinesl až sem do tohoto moře.“

„Hm, hádáš špatně,“ pousmála se kapka. „Byla jsem tak zabraná do sledování závodů, že jsem si ani nevšimla, jak moc se oteplilo. Sluníčko hřálo a já na kameni začala být malátnější a slabší. Pocítila jsem, jak se mé tělo mění. Zmenšovalo se, až se z něho stala pára, stvořená z malinkatých pidi kapiček.  Ale pořád jsem to byla já. A najednou mě něco zvedlo a já se vznášela směrem vzhůru. Vítr si se mnou pohrával a já si užívala tu lehkost. Vůbec mně nevadilo, že mě unáší s sebou.“

„Páni, to je tedy něco!“ Kubíkovi spadla brada.

„A na obloze jsem se potkávala s jinými vodními parami. Braly jsme jedna druhou za ruku, točily se ve víru a zpívaly jsme. Doteď jsem ani nevěděla, jak krásně umím zpívat. A možná ten líbezný zpěv vábil k nám další a další páry. A stával se z nás obláček. Lehounký jako pírko. A vítr zesílil a unášel nás do dáli. A obláčků přibývalo, spojovaly se, až utvořily obrovský mrak. A ten ztěžkl. Stoupání vzhůru do nebe vystřídalo klesání dolů.“

„Znám mraky, co se objevují na obloze. Někdy jen tak proplují a jindy z nich prší a ony zmizí,“ přitakával. „A co se potom stalo s tebou, Skleněnko? Spadla jsi v podobě deště na zem?“

„Tak teď jsi to, Kubíku, uhodl. Jak já byla ráda! V mraku už nám bylo tak těsno. I zpívat jsme přestaly. A musela jsem zachránit jednu malinkatou vodní páru. Dvě větší ji mezi sebou tak skříply, že sotva popadala dech. Moc hýbat jsem se nemohla ani já, ale přesto jsem vyprostila svoji ruku ze sevření. Zachytila jsem tu maličkou a posadila si ji na hlavu.“

„Cože?“ Kubík vyprskl smíchy.

„No co, jinam to nešlo.“

„Promiň,“ omlouval se, ale ještě se uchichtával.

„Pohodlné to moc nebylo, ale naštěstí jsem ji takto nedržela dlouho. Ucítily jsme tlak, který ještě těsněji spojil některé páry k sobě. I já takto splynula s touto maličkou párou a dalšími a stala se ze mě znovu kapka vody. Velká síla mě táhla dolů k zemi. Padala jsem obrovskou rychlostí a přistála v moři. Už pár dní si hraju s mořskými koníky. Jsou neuvěřitelně zábavní.“

„Kubíku!“ ozval se ženský hlas.

„Ano, mami?“

„Pojď, už musíme jít na večeři.“

„Ještě ne, prosím.“

„Víš, že na nás čekají. Opravdu musíme.“

„Ach jo,“ povzdechl si, „tak já jdu, Skleněnko. Rád jsem si s tebou povídal. Uvidím tě tu i zítra?“ zeptal se.

„Nevím. Možná mě čeká další dobrodružství někde jinde. Ale třeba tu ještě budu.“

„Tak ahoj, Skleněnko, ráno se přijdu podívat,“ a vesele odběhl.

„Ahoj, Kubíku, jsem šťastná, že jsem tě poznala,“ odvětila kapka a blaženě se znovu uvelebila na oblázku.

Rubrika: Povídka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..