Vlak

Ozvalo se skřípění kol drhnoucích o kolejnice. Vlak pomalu zastavil. Nástupiště se hemžilo lidmi, kteří vystupovali a další se nedočkavě drali do vagónů. Vojta vždycky zaznamenal tento spěch. Hnán davem nastoupil do prvních otevřených dveří, sedl si, kufřík položil na kolena. Hlavou mu běžela událost včerejšího dne. Zaujal jsem je? Komise vypadala naprosto nezúčastněně. Ani náznak emoce ve tváři, gesto těla. Líbil se jim můj projekt nebo ne?

Uslyšel pípnutí a košile mu zavibrovala. Sáhl po mobilu. „Čus, jak jsi dopadl na výběrovce?“četl sms. „Nevím, prý se ozvou,“ odpověděl. „Tak držím palce.“ Vojta strčil telefon zpátky do kapsy. Jindy by si zahrál hry, ale dnes neměl náladu. Přivřel oči. Moc toho nenaspal a únava ho přemáhala. A to bylo teprve ráno a jel do práce.

„Probuď se!“ Někdo s ním zatřásl. Lekl se. „Myslíš, že mám čas se tu s tebou zdržovat? Kdybys v noci neflámoval, tak bys teď nechrápal,“ hartusil postarší pán. „No co čumíš, já musím makat ve fabrice! Nesmím se opozdit.“

„Tak se nezdržuj, páprdo!“ utrhl se na něho Vojta.

„Cože?? Člověk mu chce pomoct a on je na něho ještě sprostý! Řezat tě měli! Ale to ne, to je výsledek té volné výchovy. Kam ten svět spěje?!“ pokračoval.

„Nekecej, to ty sis začal. A víš co, teď brzdíš ty mě. Uhni!“

Vojta byl rudý vzteky. Muž na něho ještě něco pokřikoval, ale to už neslyšel. Vyběhl z vlaku a zamířil do kanceláře. Celou cestu mu v hlavě vířily nenávistné myšlenky. Dnešek bude stát za hovno!

***

Zaklapl budík a nejraději by zůstal v posteli. Jen vidina výplatní pásky v jeho ruce mu rozpohybovala tělo.

Na nástupišti se to opět hemžilo přepravou chtivých lidí. Přijel ten samý vlak. Míst k sezení rychle ubývalo, ale na konci vagónu přece jedno zbylo. Těžce dosedl. Naproti němu seděla slečna. Po očku ji začal pozorovat. Ona si četla a okolí nevnímala. A tak si ji prohlížel bez zábran. Světle hnědé vlasy lehce zvlněné a dlouhé po ramena. Jeden pramen jí padal do obličeje a ona si ho vždy prsty odsunula a snažila se ho upevnit za ucho. Zbytečně. Byla lehce nalíčená a krásně voněla.

Vojta se zcela soustředil na tu nádhernou bytost a v oblasti pod pupkem se mu rozlévalo příjemné chvění. Přál si, aby se na něho podívala. Ale ona v klidu pravou rukou obracela stránky knížky, levou krotila neposedné vlasy. Bez zájmu o lidi kolem.

Mám ji oslovit? Ale co říct? Ahoj? Otřepané. Nic originálnějšího tě nenapadá? Kdyby aspoň zvedla oči. To by mohl být dobrý první kontakt. Co asi čte? Snažil se zahlédnout název knihy, ale měla ji na kolenou, takže obálku neviděl. Vlastně ho to až tak nezajímalo. Ona ano.

Tak už konečně něco řekni? Povzbuzoval se.

„Ahoj.“ Fakt jsem to řekl?! „Můžu se zeptat, co to čtete?“

Konečně vzhlédla. Její čokoládové oči se na něho upřely. Na okamžik se v nich objevil údiv. Potom se usmála se. Zvedla knihu a ukázala mu přebal.

„To neznám. Je to dobré?“ nejistě se zeptal, trochu zmatený tím, že nepromluvila.

„Je,“ odpověděla stručně.

Kruci. To se nám ten rozhovor moc nerozbíhá.

Chtěl pokračovat, ale ona zase sklopila zrak.

Tak to jsi moc nezabodoval. Vojta se snažil vymyslet, jak dívku zaujmout. Minuty běžely jako zběsilé a zbytek cesty se nesl v mlčení.

Vlak zpomaloval. Mám poslední šanci! Už otvíral pusu, že něco řekne, ale nevyloudil ze sebe vůbec nic. Obvykle tak nesmělý nebývá.

Po zastavení vstala. Sklapla knihu a podala mu ji se slovy: „Přečti si ji, je fakt dobrá.“ Než se vzpamatoval, zmizela mu v davu.

Po celý den se nemohl soustředit na úkoly. Dělal chyby, musel je opravovat. Často si v duchu nadával, proč se choval jak debil. Očima klouzal ke knize. Není tam někde její jméno? Nebo číslo telefonu? A co celá adresa? Opakovaně ji bral do ruky a listoval v ní. Prosím tě, kdo si píše jméno, telefon nebo adresu do knížky? Co když ji už nikdy neuvidím? Přepadlo ho zoufalství. Z toho, jak je nemožný. A že si nechal utéct možnou lásku svého života.

***

Ráno proběhl všemi vagóny vlaku. Hledal tu dívku. Nikde ji však neviděl. Zdrceně se posadil. Pocítil strach. A ten sílil. Nejspíš souvisel s ní, ale příčinou mohlo být i něco jiného. Pátral, kde se ten děs v něm bere. Atmosféra ve vagónu byla nezvykle tíživá. Klouzal po tvářích cestujících a všímal si, že i jim se zračily v obličeji obavy a úzkost. Vnímal vylekané pohledy. Co se to děje?

Hrůza se mu zažrala hluboko do žaludku a způsobovala nevolnost. I když se snažil pracovat, přepadaly ho divné myšlenky. Zazvonil telefon. Leknutím sebou škubnul. A je to tady!

„Jedlička, prosím,“ řekl a hlas se mu třásl.

„Komerční banka, u telefonu Holická. Dobrý den, pane Jedličko. Mám nemilou povinnost upozornit vás…“ Zbytek hovoru vnímal jako v mlze. „…rozumíte? Chápete, že… Můžeme se spolehnout…?“

„Ano… jistě… ano…“ odpovídal jednoslovně. Po obvyklém Nashledanou položil sluchátko. Strach mu sevřel i hrudník. Kde mám ty peníze, kurva, vzít?!

***

Následujícího dne se ztěžka dovlekl na nádraží. Stálo tam jen pár lidí. Když se přihnal vlak a s pískotem zastavil, pomalu se loudal k vagónu oči upřené k zemi. Na prvním schodku zahlédl nějaký nápis. Sklonil se. RADOST. Zamrkal. Podíval se znovu, ale slovo bylo pryč. Radost? Ještě ke všemu se ze mě stává cvok!

Vagón byl téměř prázdný. Usadil se. Po pár sekundách pocítil zvláštní příliv pohodlí. Vyměnili sedačky? Rozhlédl se, prozkoumal tu, na které spočíval. A musel zkonstatovat, že jsou původní. Setkal se tady s nimi už počtvrté. I předešlé tři dny cestoval tímto stejným vlakem. Poprvé se ale příjemně uvelebil. Uvědomil si, že tíže a strach včerejšího dne, z něho náhle spadly. Byl uvolněný a dobře naladěný. Nechápal, kde se ta proměna v něm vzala.

Z kapsy u saka se ozvala známá melodie. Hovor byl krátký, ale jeho význam nezměrný.

Vyhrál jsem konkurz! A splatím dluhy!

Začal vytáčet jedno číslo za druhým, aby tuto skvělou zprávu oznámil svým blízkým. A den byl najednou báječný.

Když večer uléhal do postele, promítl si, co všechno se stalo. Jak se z děsivé úzkosti přenesl do radosti a nadšení. Radost. Na tom schodku ve vlaku bylo napsané slovo RADOST. I když jen na malý okamžik.

***

Se zvláštním pocitem usínal a ještě podivnějším se probudil. Cítil vzrušení.

Ten den se rozhodlo jet tímto vlakem zase obvyklé množství lidí. Někdo do něho strčil a zavrčel, ať si pohne, ale on nedbal. Jeho pozornost byla cílená ke schodům. A vzal to od prvního vagónu.

NADŠENÍ

Snažil se nemrknout. Nápis byl pryč tak rychle, jak se objevil. Vymanil se z hloučku lidí a bleskově zamířil dál.

ZOUFALSTVÍ

STRACH

NADĚJE

ZÁVIST

ODVAHA

VZTEK

V tom průvodčí zapískal na píšťalku. Vojta si všiml, že už je na peróně sám. Čekalo se na něho, až nastoupí.

LÁSKA

Naskočil. Láska? Fakt tam bylo napsané láska? Otevřel dveře prvního kupé. A tam u okna seděla ONA. Na jejích kolenou opět ležela kniha. Tentokrát však ihned vzhlédla. Jejich oči se setkaly.

***

I když měl plnou hlavu Jasmíny, musel myslet i na záhadu nápisů na schodech vagónů. Byly tam či nebyly? Vojta si vzpomněl na svoji první jízdu tímto vlakem. Jak vzteklý byl ten pán, co ho budil. A jak agresivní pak byl i on, ačkoli k tomu neměl valný důvod. Celý den se potom nesl v duchu vzteku, nenávisti.

Zoufalství. Toto byl nápis jednoho z dalších vagónu. Ano, ten den jsem poprvé spatřil Jasmínu a hned ji také ztratil. Byl jsem z toho zoufalý.

Strach

Radost

Láska

Každý den jiný vagón, každý den pod rozdílnou vibrací. Jako by ty vozy symbolizovaly jednotlivé lidské emoce. A Vojta jimi byl ovlivněn od rána až do večera. Mohu si snad vybrat, do jakého vagónu nastoupím?

Příští ráno netrpělivě čekal na příjezd vlaku, nachystaný najít nápis s pozitivním významem. U prvního vagónu však žádné slovo neobjevil. Ani u druhého, ani u třetího. Usilovně přemýšlel, do kterých vozů v minulých dnech nasedl. Vybavilo se mu jedině kupéčko. Tam znovu potkal Jasmínu. Jenže kolikátý vůz od lokomotivy to byl? Nevěděl. Někam ale nasednout musel. Zamířil tedy do vagónu s kupé.

Po usazení nedočkavě pozoroval, co se v něm odehrává. Sledoval své myšlenky, pocity. A začalo mu svítat. Pochopil poselství nápisů. Jeho podvědomí si tak s ním zalaškovalo. A ještě se svojí hrou neskončilo. Vyslalo do jeho hlavy jasný hlas:

„Po ranním procitnutí si představ, jak chceš prožít den. Vyber si, do jakého pomyslného vagónu chceš nastoupit. A také si uvědom, že nemusíš po celou dobu setrvat jen v jednom. Pokud ti v něm není příjemně, máš možnost kdykoli přejít do druhého.

Možná nebudeš moct zcela ovládnout, co nebo kdo vpluje do tvého života a jaké emoce v tobě vyvolá. Můžeš ale být pánem nad tím, do jaké míry a hloubky a jak dlouho se necháš ovlivnit. Ty určuješ, kam zaměřuješ svou pozornost. A co je v tvé pozornosti, je také přítomné v tvé realitě.“

***

„Tati, proč jsou ty vagony vlaku tak divně pomalované?“ zeptal se Vojtíšek, když se zahleděl na obraz visící v pracovně. Ještě chvíli ho zkoumal a pak vykřikl: „Jé, to jsi ty! V každém okýnku je tvůj obličej. A děláš srandovní ksichty.“ Rozesmál se, ale hned zase zvážněl. „A proč jsi namalovaný nad celým tím vlakem? A proč máš na hlavě korunu? Ty jsi král?“

Hm, jak čtyřletému prckovi vysvětlit, jakým že to králem jsem se díky jedné příhodě stal?

„Jen do toho,“ vyzvala Vojtu Jasmína a přitulila se k němu.

Rubrika: Povídka

2 komentáře

  1. Konec dobrý, všechno dobré❤. Děkuji,Evelyn, za moudra v povídce. Už vím, do kterého pomyslného vagónu (mého vlaku) hned po ranním procitnutí nasednu ? – začnu Láskou, pak Radost, Naděje a možná i Hojnost….nebo budu stále „jen“ v Lásce, ta zahrnuje všechno.? …to uvidím až podle situace, plánování je celkem zbytečné. Přeju sluníčko v srdíčku i na nebíčku všem ☀ ❤

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..