Záhada hotelového pokoje

Portýr uctivě pozdravil a podržel dveře. Zatímco jí věnoval veškerou svoji pozornost, ona mu oplatila jen pousmáním.  I to si ale ukradl a neprávem přivlastnil. Lehce zvednuté koutky úst držela sama pro sebe a portýra si sotva všimla. Její nezájem se ho ale vůbec nedotkl. Se zálibou se za ní díval, než došla k recepci. Teprve potom si uvědomil, že ta dáma s sebou nemá žádná zavazadla. I její ruce, kde očekával nezbytnou kabelku, zely prázdnotou. Dost zvláštní, pomyslel si.

„Vítejte v hotelu Fontana. Přejete si?“ zahájil hovor recepční.

„Mám rezervaci na jméno Lucie Bellová.“

Pan Houdek se dlouze zadíval na právě příchozí a její půvab mu sebral řeč.

„Okamžik strpení,“ požádal, když se vzpamatoval.

Jel prstem po listu knihy. Na konci posledního řádku se jeho ukazováček zastavil. Asi jsem ji přehlédl. A zpětným pohybem se dostal na začátek zápisů s aktuálním datem.

„Je mi líto, madam. Rezervace na vaše jméno tady není,“ rozpačitě k ní vzhlédl.

Ženě se ještě více rozšířily rty do úsměvu, začala si pohrávat s řetízkem, na jehož konci se houpal velký broušený krystal, a s klidem řekla:

„Podívejte se pozorněji. Na třetím řádku shora je napsáno: Lucie Bellová, pokoj číslo třináct, rezervováno na tři noci třetím dnem tohoto měsíce počínaje.“

Zrak pana Houdka přitáhl čirý drahokam, který se lehce komíhal sem a tam a po chvilce spočinul na růžovém krajkoví zdobící výstřih šatů. Ztěžka odtrhával od křišťálu oči, aby se zahleděl do dvou jiných. Tyrkysově zbarvených.

„Podejte mi klíč od pokoje,“ sebevědomě rozkázala.

„A-ano, ji-jistě, madam,“ koktal.

Už věděl, že ji nebude moct odmítnout, přesto ještě sklouzl pohledem k návštěvní knize. A zápis o rezervaci na třetím řádku opravdu byl. Oddechl si, i když podivný pocit v něm stále zůstával. Z háčku podal paní Bellové klíč od pokoje číslo třináct. Rutinně kývl hlavou na nosiče zavazadel. Ten ale zmateně pokrčil rameny. Ona jejich posunkovou řeč zaznamenala a prohodila: „Později.“ A následována několika páry tázavých očí sama odkráčela po schodech nahoru.

***

Pan Houdek se podíval na hodiny. Osm minut po desáté. Po několikáté zkontroloval box u pokoje číslo třináct, ačkoli věděl, co spatří. Či spíše nespatří. Klíč tam stále nebyl. Krásná záhadná ještě ani nesešla na snídani. Určitě by si jí všimnul. Stejně tak nemohla nepozorovaně odejít ven. Musí tedy pobývat ve svém apartmá.

„Josefe,“ zavolal na portýra, „přivezl někdo kufry pro paní Bellovou?“

„Pro koho?“ zeptal se, ale hned ho to trklo. „Myslíte tu kočku ze včerejška, co přijela jen tak na lehko, viďte? Tak jí nikdo nic nedopravil. Alespoň ne za mé služby. Možná v noci.“

„Jo, možná,“ špitl si jen tak pro sebe. Proč mě to vlastně zajímá? Chtěl najít odpověď, ale zazvonil telefon.

„Hotel Fontana, prosím… Ano, zajisté, píši si…“ Vyřídil rezervaci a jen tak mimochodem zaletěl k třetímu řádku nahoře. Málem vykřikl, ale ovládl se. Na pult postavil kartu s nápisem Přijdu hned, kývl na nosiče, aby hlídal, sebral univerzální klíč a rychlým krokem stoupal schod po schodu do druhého patra. Dokonce zapomněl na svá bolavá kolena.

Za dvě minuty stanul před cílem. Musel se vydýchat z toho náporu pohybu a v duchu si spílal, protože se přihlásilo loupání v kloubech. Začal si je třít dlaněmi. Vtom z vedlejších dveří vyšla pokojská.

„Á, slečno Markytko, uklízela jste už i tady?“ zeptal se jí šeptem a ukázal na pokoj, před kterým stál.

„Ne, na klice byla cedule Nerušit,“ odpověděla.

„Jste si jistá? Teď tu cedule není.“

„Naprosto. Host asi odešel, zatímco jsem byla vedle. A cože jste tak zvědavý?“ vypoulila na něho kukadla.

„Já jenom… ale to nic… pokračujte v práci.“

Poodstoupil, aby udělal pokojské místo, ale k odchodu se neměl. Ta zaklepala a čekala. Zevnitř žádná odezva, proto směle odemkla svým klíčem. Chtěla vstoupit, ale recepční se natlačil před ni.

„No tohle, pane Houdku, něco se děje a neříkejte, že ne!“ pohrozila mu.

Hrnula se za ním, jenže on se po dvou krocích zastavil a Markytka dopadla bradou na jeho záda.

„Au, hernajs, kruci, co to…“ v pokračování nadávek jí zabránil vzhled pokoje.

Byl nedotčený. Nic nenasvědčovalo tomu, že v něm kdosi strávil noc.

„Ale… v knize bylo napsané, že je tu nějaká paní… paní… jméno si nepamatuju. A ta cedule na klice, musela ji tam dát ona. Že by tady uklidila Anka? Ale ta má na starosti jiná patra, proč by chodila sem,“ uvažovala pokojská, obešla pana Houdka a mrkla na něho.

„Je vám špatně? Posaďte se,“ přisunula mu židli.

Obtěžkán zjištěním další podivnosti na ni s hlasitým žuchnutím dosedl. Pleť ve tváři nabrala bělavý odstín a tím víc vynikla čerň jeho zřítelnic, ve kterých se míchal úžas s nepochopením.

Do pokoje přilétl slabý zvuk zacinkání.

„Pane, volají vás,“ ozvala se potichu pokojská a jemně mu stiskla paži.

Recepční se lekl, protože se soustředil na vířící myšlenky ve své hlavě.

„Musíte jít,“ nabádala ho Markytka k plnění jeho povinností.

Pan Houdek se ztěžka zvedl, kroutil hlavou a po celou cestu na své stanoviště si sám pro sebe mumlal: „Tomu nerozumím, to vážně nechápu.“

U pultu stál vybraně oblečený mladík.

„Co chcete?“ vyhrknul nezdvořile, ale vzápětí se jal omlouvat. „Promiňte, mladý pane. Vítám vás v hotelu Fontana, přejete si?“ Vklouzl zpět do své role.

„Hector Jarovsky,“ představil se muž, „jdu navštívit paní Bellovou. Můžete mě prosím ohlásit?“

Ženské jméno zapůsobilo na pana Houdka jako roznětka. Bouchlo v něm, střídavě rudl a bledl.

„Paní… paní…“ nemohl ze sebe její jméno vysoukat, „tu není.“

„Jistě se mýlíte. Zavolejte paní Bellové, že tady na ni čekám. Hector Jarovsky. Rozumíte?“

„Rozumím, ale vy asi nerozumíte. Žádná žena tohoto jména tu není a nebyla!“ stál si za svým.

„Tak to musím za ní do pokoje sám,“ nedal se odbýt host.

„Cože? To v žádném případě!“

Mladík ukázal na telefon. Pan Houdek velmi neochotně vytočil číslo pokoje. S naprostou jistotou očekával, že bude dlouze vyzvánět, aniž by ho kdo zvedl.

„Prosím?“ ozvalo se na druhém konci.

Recepčnímu ten sametový hlas vyrazil dech.

„Haló?“ zaznělo ze sluchátka.

„Pa-paní… paní Bellová?“

„Ano.“

„Je tady… nějaký pán. Mů-můžete,“ a znovu se zajíkl, „sejít dolů?“

„Á, to bude Hector. Jistě, za chvilku jsem tam.“

„Děkuji,“ řekl mladík a odkráčel k nejbližšímu křeslu.

Pan Houdek ještě dlouhou dobu držel sluchátko v ruce, než ho zcela zmaten položil. Od hlavních dveří přicházel pár postarších manželů. Teď ne! Svůj zrak zamířil ke schodišti, kde se za okamžik měla objevit Ona. Jenže hosté vyžadovali jeho plnou pozornost. Tu jim ale věnovat nehodlal. Co chvíli stáčel pohled ke schodům.

Až ji opravdu spatřil. Krása v tyrkysově modré sladěná s barvou jejích očí sestoupila z výšin, pozdravila se s mladíkem a pohodlně uvelebila v lenošce. A v recepčním spustila desítky otázek.

Asi dvacet minut strávili v družném hovoru, z něhož nic nedolehlo k Houdkovým dychtivým uším. Jen občas se na něho zadívala. Pod jejím pohledem tál jako kresby mrazem na skle malované. Potom se ti dva srdečně rozloučili a paní Bellová odešla zpět do svého pokoje. Tedy alespoň tak se to jevilo přítomným v hale.

***

Následujícího dne měl pan Houdek volno. Cítil se svěže, vitálně, ale jinak byl jako na trní. Otazníky ohledně Záhadné se v něm rojily se stále větší intenzitou. Až si oblékl plášť, vzal vycházkovou hůl a nezvykle svižně vyrazil na své pracoviště.

Tam popustil uzdu svým dohadům a zasvětil do nich postupně portýra, nosiče zavazadel, pokojskou i jeho kolegu na recepci. A dozvěděl se, že pokoj číslo třináct stále zůstával netknutý. Žádný kufr, ani jediný kus garderóby ve skříni, kosmetiky v koupelně, ani smítko naznačující pobyt hosta. A že opět měla paní Bellová návštěvu, tentokrát starší dámu. Dobrou hodinu si ženy povídaly v hotelové kavárně u šálku černého čaje.

Jako spiklenci se zaměstnanci hotelu shlukli a kuli plány řešení situace. Snad zítra, v poslední den jejího pobytu, odhalí tuto záhadu. Netušili, že následujícího dne po probuzení si na paní Bellovou už nevzpomenou.

***

Stanula před svým učitelem.

„Blahopřeji, vedla sis výborně. Všechny zadané úkoly jsi zvládla znamenitě. I tato poslední zkouška dopadla úspěšně. Ač nepozorován, jak je mým zvykem, všechno jsem bedlivě sledoval a s radostí oznamuji, že ses stala Mistrem. Své umění vládnout lidské mysli silou své vůle jsi dotáhla k dokonalosti.

Teď už záleží jen na tobě, jak svou Moc využiješ.“

Lucie se zachvěla. A její oči se rozsvítily…

***

V hotelu Fontana právě začal běžný pracovní den. Pan Houdek se vesele přivítal s portýrem:

„To dnes máme teplé ráno, viďte? A představte si, nohy mně běhají jako za mlada. To bude asi tím přicházejícím jarem. Však už je cítit ve vzduchu.“

Rubrika: Povídka

1 komentář

  1. Hmm, krásně ukázané, jak v praxi vypadá „umění vládnout lidské mysli silou své vůle“…děkuji!
    Asi ne náhodou, mně při čtení přišel vhodný citát od Pierre Teilhard de Chardin:
    „Nejsme lidské bytosti se spirituální zkušeností.
    Jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..